Jeskyňaření, tak jak jej praktikuje pan Plech, není nic pro třasořitky. Kdo by si po návštěvě Sloupsko-šošůvských jeskyní a dalších oblastí, kde se země otevírá, je děravá jak řešeto a ve všech úhlech tam vyrůstají krápníky, koho by napadlo, že jeskyňaření není provádění návštěvníků po betonových chodníčcích, svícení baterkou na krápníky a netopýry, které znám nejen druhovým, ale i křestním jménem. Kdo by si pomyslel, že to není ani rozsvěcení skrytých světel tak, aby vynikla krása těch krápníků, které jsou z čistého vápence a tedy krásně průsvitné? Kdo by si pomyslel, že k jeskyňaření bývá většinu času potřeba kombinéza, pevné boty, dlouhé ponožky, kýbl a spousta dětinskosti, případně vůle? Že to je vlastně vzdor veškerým snahám rodičů, aby jejich ratolest „neskákala do té kaluže!“? Pan Plech nás totiž vzal na zcela jinou jeskyňářskou exkurzi…
Náš výlet byl prapůvodně koncipován jako cesta za výrobou železa a chemickým vznikem krápníku. Vstupem do školního vozidla proto byla rovnice pro vznik krápníku (CaCO3 + H2O + CO2 –> Ca(HCO3)2) a po cestě jsme vzali ztečí také Starou huť u Adamova, kde se železo vyrábělo inovativními metodami, jejichž principy se v zásadě drží dodnes. Hlavní cíl byly ale jeskyně. Nejprve klasická návštěva části Sloupsko-šošůvských jeskyň a jeskyně Kůlny, abychom měli s čím porovnávat pozdější zážitky. Po vynikajícím obědě, který jsme bohužel nemohli uskutečnit v jeskyňářské hospodě – zato se k nám ale přidal velký černý kocour – jsme se vydali do Domu přírody, kde jsme shlédli vznik Země, vznik krápníků, výrobu železa, místní faunu (ne, sýc není sýček) a flóru, legendy Moravského krasu, ale hlavně veškeré pohádky, které kino nabídlo! A pak nás čekalo již jen to pravé jeskyňaření.
Jeskyně Dagmar se nachází vedle jeskyňářské základny, jejímž členem je nově také pan Plech. Když jsme v poslední hodině před západem slunce dorazili, naštípali jsme nejprve dřevo, zatopili v krbu, poté se posilnili mramorovanou buchtou, kterou upekla žena pana učitele, převlékli se a s baterkami na helmách se vydali vstříc hluboké blátivé jámě. Tou totiž každá jeskyně na konci svého života – před znovuobjevením – je! Řeka, která ji vyhloubí se postupně změní v potok až potůček a ten ji zanáší nečistotami tak dlouho, až ji úplně zacpe. Prací jeskyňáře potom je celou ji zase vyčistit a najít pro nás, „civilisty,“ krásy zemských útrob. Protože pan Plech je nesmírně schopný a zvládl po kluzkých příkrých svazích a žebřících až 15 metrů dlouhých, skulinami, kterými se stěží protáhl nejmenší z nás a přesto, jako by se vždy zvětšili, když prolézal další v řadě, lézt a prolézat za pomoci jedné ruky, mohl s sebou nésti vskutku outdoorový fotoaparát a vy teď máte možnost prohlédnout si některé fotky z našeho výletu.
studentka Tereza Čapková
