Zájezd na Ukrajinu

Ukrajina není cizina

Zápisek n. 0

Jedna, dvě, deset. Nebo ještě víc? X hodin v autobuse a jako bonus dvě na slovensko-ukrajinské hranici. Konečně se dostáváme do vytouženého Užhorodu, přijíždíme k hostelu na Podhradské ulici, který má být pro první noc našim útočištěm. Abychom rozhýbali úmornou cestou znavená těla, vydáváme se do ulic města. Centru vévodí budova činoherního divadla podél řeky Uh, díky které nese město svůj název. Přestože je neděle, davy Ukrajinců i kolem desáté večer proudí městem. Nejsme tu doma, ale zároveň se necítíme úplně cize.

 

Zápisek n. 1

Ráno začíná prohlídkou 125 tisícového města úzce spjatého s naší historií. Navštívili jsme Jubilejní školu Masarykovu v Užhorodě, kde jako druhý cizí jazyk vyučují češtinu, užhorodskou univerzitu a další místa, která odráží vliv tehdejšího Československa na zakarpatskou oblast. Vinařské závody v Seredném napůl cesty mezi Užhorodem a Mukačevem nám voněly ještě na míle daleko. Nemohli jsme sice ochutnat, ale Havel už to za nás kdysi vyzkoušel.

Mukacheve. Je tu nádherně. Přihodila se nám taková velmi zvláštní, přesto krásná věc. Seděli jsme u jednoho z nespočtu, především pravoslavných, kostelů, načež k nám přišla paní, která se před ním několikrát pokřižovala. Začala se nás vyptávat, jak mluvíme, a horko těžko jsme se s ní domluvili ukrajinsko-česko-rusky. Potom nám řekla, že je úplně jedno, v co věříme, že všichni jsme Boží děti, otevřela kabelku, vytáhla obrovský sáček (spíše pytel) s bonbony, kterých nám hrst rozdala. Prý se za nás dokonce pomodlila. Nakonec se krásně usmála a dodala, ať hlavně než odejdeme, zavřeme dveře od dvora. Celou cestu na hotel mi ještě událost běžela hlavou.

 

Zápisek n. 2

Úterý se neslo ve znamení návštěvy hradu Palanok nedaleko Mukačeva, kde nás neruštináře zachránila skvělá průvodkyně, která vystřihla perfektní výklad v angličtině. Následně přejíždíme do termálních lázní Kosino, kde nás čeká odpočinek pod šálkem čaje nebo vína, z nadměrných plastik čajových šálků a vinných karaf teče voda proudem do vířivek. Projdeme si kamenitou cestu 7 kroků ke zdraví a finálně načerpáme síly na to, co nás teprve čeká. Další štace je město Chust, kde si projdeme Českou čtvrť. Nabíráme několikahodinové zpoždění, které vrcholí pozdním nočním příjezdem k ubytování, ke kterému musíme ve 2 hodiny ráno vystoupat ještě pár kilometrů. Nevinná předehra ke středě.

 

Zápisek n. 3

Probouzíme se po pár hodinách spánku, a to do slova a do písmene, čeká nás výstup na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu. 2061 metrů nad mořem, cca 3 kilometry, ale obrovské převýšení. Nevyspalí, ale zároveň odhodlaní, zdoláváme ukrajinskou velehoru a jako suvenýr si na krk věšíme medaile stvrzující náš úspěch. Odpoledne věnujeme dopravě na Koločavu, pro zpříjemnění cesty vybíráme tematicky film Balada pro banditu. Večeříme v Četnické stanici a samozřejmě začínáme borščem. 

 

Zápisek n. 4

První stanice čtvrtečního programu patří Syněvirskému národnímu parku, především jezeru Syněvir. Cestou se zastavujeme v záchranné stanici medvědů. Zbytek dne trávíme v Koločavě, kterou tak proslavil spisovatel Ivan Olbracht a kde se inspiroval pro své nejslavnější dílo Nikola Šuhaj loupežník. Přes trnitou cestu se dokonce dostáváme ke hrobu samotného hrdiny balady, Nikoly Šuhaje a jeho milé Eržiky.

 

Zápisek n. 5

Na pátek připadá vzpomínka na 1. světovou válku, a to konkrétně červenec 1917, bitvu u Zborova. Pokládáme věnec na uctění památky padlých. Vzhledem ke stavu ukrajinských silnic nabíráme tak velké zpoždění, že zbylý program přesouváme na náš poslední den v Zakarpatské oblasti.

 

Zápisek n. 6

 Startujeme setkáním s představiteli volyňských Čechů, poté prohlídkou lutského hradu a samotného města Lutsk. Zájezd se pomalu blíží konci, chystáme se na návštěvu původně polského města Lvov. Zajíždíme do Českého Malína, kde zavzpomínáme na vypálení obce roku 1943 během 2. světové války, zazpíváme si českou státní hymnu. Lvov, milionové velkoměsto, skýtá nespočet kostelů a dominuje mu lvovské Národní akademické divadlo opery a baletu. Zrovna zde probíhá festival, proto centrum žije, večer je všude plno lidí a atmosféra je ohromná. Člověk chvíli skoro zapomene, že se nachází v zemi, v níž na druhé straně probíhá válka.

 

Zápisek poslední

Neděle celá pokryje cestu domů. Za týden v Podkarpatské Rusi máme tolik různorodých zážitků, že o některých pořád jen těžko mluvit. Díky pomoci lvovského konzulátu přechod hranic probíhá hladce a ve večerních hodinách postupně vysedáme.

Za sebe, naše gymnázium, a nebojím se říct za celé osazenstvo zájezdu, chci mockrát poděkovat Pardubickému kraji – především panu hejtmanovi Martinu Netolickému a hlavnímu organizátorovi Dominiku Bartákovi, že nám umožnili tuto netradiční, naučnou a velmi zajímavou výpravu. Budeme na ni ještě dlouho a opravdu rádi vzpomínat.

 

Kateřina Stündlová, 3. A

 

Přidáno