Práce osvobozuje?

Spíše ironie, než opravdová filosofická myšlenka, napsaná nad branou jednoho z nejznámějších koncentračních táborů. Je ale pravda, že možná právě díky této větě věřilo více jak milion nevinných lidí, že se z koncentračního tábora s názvem Osvětim dostanou živí…

  1. dubna jsme se po skončení první vyučovací hodiny vydali autobusem na místo, které je již několik let světovým symbolem teroru, násilí, poprav, morbidních experimentů a holocaustu. Naše cesta do malého polského města Osvětim byla sice dlouhá, ale výrazně nám ji zkrátil zajímavý výklad našeho cestovního průvodce, který nás před exkurzí nabyl mnoha vědomostmi, nejen o druhé světové válce.

Prohlídka dvou polských koncentračních táborů začala návštěvou toho rozlohou menšího z nich, za to, řekla bych, o něco málo známějšího. Pracovní, později také vyhlazovací tábor Osvětim, na nás ihned dýchnul svojí ponurou atmosférou, kterou naštěstí alespoň z části rozbíjelo krásné slunečné počasí.

Na naší cestě po areálu nás provázel průvodce, který nám dodával zajímavé, avšak velmi strašlivé informace o tom, jak to v táboru před lety chodilo. Měli jsme možnost vidět postele, na kterých vězni spávali, i domy, ve kterých prožívali své utrpení. Na moment jsme se také ocitli i v plynové komoře, do které byli v minulosti naháněni nic netušící vězni.

Po silném zážitku v osvětimském táboře jsme se vydali do ještě mnohem rozsáhlejšího vyhlazovacího tábora, Březinky. Na rozdíl od předešlého místa sem byli lidé, odsouzeni na smrt, dováženi přímo do areálu. Viděli jsme zde nejen vagon, do kterého se muselo vměstnat až 60 lidí, ale také umývárnu tehdejších vězňů. Také jsme nakoukli do budovy, kde se ještě před několika desítkami let snažily usnout malé děti plné strachu o svůj život.

Mě osobně na obou táborech nejvíce překvapila rozloha areálu a veliké množství osobních věcí vězňů, ať už bot, hřebenů, kufrů nebo misek. Jen těžko si dokážu představit, že během tak krátké doby mohli lidé způsobit tolik neštěstí.

V paměti mi také uvízlo to, jakým způsobem byli vězni zabíjeni. Myslím, že i dítě na základní škole má alespoň malé povědomí o plynových komorách, do kterých vcházeli vězni s domněním, že se jdou pouze osprchovat. Jen málo kdo ale ví, jak byli lidé vyháněni na mráz, kde následně umrzli, a dozorci je poté mohli rozdrtit bez toho, aby někdo pochyboval o přirozené smrti. Když lidé zemřeli, bylo to z důvodu přepracování, infarktu či podobně. Alespoň tak to měli Němci vymyšlené…

Exkurze pro mě byla velmi silným zážitkem a osobně mohu všem podobnou návštěvu doporučit. Protože žádná kniha ani film se nevyrovná tomu, když si uvědomíte, že stojíte na onom místě. Na místě, kde umíralo nespočet lidí. A mohli za to pouze jiní, o trochu mocnější lidé.

Za sebe i za ostatní účastníky zájezdu, mnohokrát děkuji profesorce Vávrové a profesorce Hrbáčkové za velmi silný emotivní zážitek, díky němuž si o to víc vážím své šance na život.

Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.

George Santayana

Kateřina Portlová, 2.A

Přidáno