Hornické muzeum a památník Vojna

Říká se, že studium povznáší, rozšiřuje rozhled a umožňuje dosahovat nových výšin. O tom se nás asi pokoušeli přesvědčit páni profesoři Baranok a Mikulášek s paní Sedláčkovou, když jsme se 17. října v rámci projektu Batůžky vydali do hornického muzea v nedaleké Příbrami a posléze do památníku Vojna u Tábora.

Po nasazení lebeční ochrany jsme byli zavedeni ke vstupu do jedné ze štol, kde jsme se dozvěděli, že si horníci nejraději svítili obyčejnou loučí, protože díky plameni mohli snadno odhalit nebezpečné plyny. Hrozilo ale nebezpečí požáru. Jeden z největších vypukl roku 1892 950 metrů pod zemí a zabil 391 dělníků s nespočtem koní.
Vejčitou štolou jsme se dostali k důlnímu vláčku, kterým jsme se, namačkaní jeden na druhého jako sardinky, dostali do středověkého dolu Prokop, jenž byl pojmenován po jednom z patronů horníků. Patří k těm nejhlubším, vždyť má 41 pater. V tom posledním je 100% vlhkost a teplota kolem 40°C. Těžil se v něm mimo jiné zinek a antimon.
Když jsme se zase dostali na denní světlo, šli jsme se podívat na parní stroj, kterým se řídily výtahy. Zjistili jsme, že i horníci byli škodolibí – pomocí speciálního tlačítka zajišťovali nováčkům adrenalinový zážitek, bunjee jumping v kabině výtahu. Byli ale také zodpovědní, a proto existuje tak zvaný pedál mrtvého muže, což byla jakási pojistka, kdyby strojník náhodou ve výkonu služby zemřel.
Čekaly nás poslední dva doly. Klaustrofobici byli informováni o značném zúžení a snížení štol, jakož i o všeobecné absenci světla, dostali jsme baterky, jejíchž životnost se později ukázala jako značně omezená, a ponořili jsme se do tmy. Druhý z dolů nás překvapil členitostí stropních partií a prorůstajícími kořínky stromů, které jsme dokonce jednou považovali za zábradlí.
Poté, co jsme opustili podzemní říši temnot, vydali jsme se k druhému cíli naší poutě za poznáním, do památníku Vojna.
Základy dnes již zbouraných baráků vypadaly spíš jako hřiště na některý míčový sport, než často poslední místo, které zdejší horníci-vězni viděli. Na první pohled by žádný japonský turista nevěřil, co se zde za minulého režimu odehrávalo, podezřelý byl pouze nápis na vstupní bráně, který hlásal: Prací ku svobodě, což není nepodobné táborům budovaným za druhé světové války nacisty.
Na základě Smlouvy o těžbě uranu s SSSR podepsané 23.11.1945 byl na místě dnešního památníku vybudován německými válečnými zajatci tábor nucených prací. Jakostní uran byl těžen nejprvě těmi, kteří tábor vybudovali, na základě §247 se k nim přidali tzv. chovanci, kteří zde nebyli kvůli rozhodnutí soudu, ale na doporučení komise na základě podezření, že by mohli v budoucnosti spáchat trestní čin. Po změně justičního zákonu sem byli zařazeni i političtí vězni. Za politického vězně byl považován v podstatě každý, kdo nebyl ve straně nebo jakýmkoli způsobem, byť jen pološeptem, dával najevo nějaký druh nespokojenosti.
Pak se začali vězni rozdělovat na kriminální a mukly (= muže určené k likvidaci). Ty nejtěžší případy mohly být trestány i více než 10 let.
Podmínky, se kterými se tamní vězni museli potýkat, se ani v nejmenším nepodobaly luxusu dnešních nápravných zařízení. Oficiální pracovní doba byla 8 hodin. Bez přestávky, v dole, s uranem a nesplnitelnými denními kvótami. Když se vrátili na ubikace, čekala je místo jídla nebo odpočinku politická převýchova. Ten, kdo se neudržel a změnil výraz tváře z dutého a neutrálního na jakýkoli jiný, byl poslán na samotku, do betonového bunkru bez oken, kde museli stát, často nedostali ani tu trochu chleba, co měli. Smůlu měli ti, kdo se takto závažně provinili v zimě.
Počet lidí, kteří v tomto ařízení zemřeli, nevíme. Kvůli uranovému prachu zemřela řada z nich na nemoc z ozáření dlouho poté, co tábbor opustili.
My můžeme jen doufat, že se historie nebude opakovat.

Michaela Fickerová 4.A

Přidáno